|
 Je
mi témìø 75 let, žiji sama ve svém bytì, v tom bytì kde
jsem bydlela se svým mužem, v tom bytì, ze kterého odešly
moje dìti, když se vdaly a oženili. Vždycky jsem byla hrdá
na svou samostatnost, ale není to tak dávno, co to pøestalo být
jako døív, zejména, když myslím na svou budoucnost. Ještì
jsem sobìstaèná, ale jak dlouho to tak bude? Sama si všímám,
že tihle kolem mì jsou den ode dne ménì nenucení, i když
mi ještì stále øíkají: "Kéž bych tak na tom byl
stejnì jako vy ve vašem vìku..." Jít na nákup a udržovat
domácnost mì stále víc namáhá. A tak si myslím: "Jaká
bude moje budoucnost?" Když jsem byla mladá, odpovìï
byla jednoduchá: s tvou dcerou, se zetìm, s vnouèaty. Ale teï,
jak to udìlat, když jsou byty dnes malé a v rodinách všichni
pracují? A tak i teï je odpovìï jasná: domov dùchodcù.
Tahle odpovìï se ozývá neustále, ze všech stran, øíkají
to všichni. Ale všichni také vìdí, ale neøíkají to, že
by nikdo nechtìl odejít ze svého domova a jít žít do ústavu.
Opravdu
nemùžu vìøit, že by byl lepší jeden noèní stolek, stísnìný
prostor, úplnì anonymní život, než vlastní byt, kde každý
pøedmìt, obraz, fotografie, nìco pøipomínají a naplòují
tak i den, který nepøináší moc novinek.
Èasto
slyším kolem sebe øíkat: "Dali jsme ho do pìkného ústavu,
bylo to pro jeho dobro." Možná to myslí upøímnì, ale
oni tam nežijí. Není to ani "menší zlo", je to
nutné zlo.
I
když pøipustíme, že se èlovìk nedostane do jednoho z tìch
míst, která se semtam objeví v televizi, kde je jim zatìžko
i dát ti napít, když máš žízeò, nebo se k tobì chovají
špatnì jenom proto, že se cítí frustrovaní svou prací,
opravdu si nemyslím, že domov dùchodcù by byl odpovìdí
tomu, komu se možná daøí trochu hùø, ale hlavnì je sám.
Je
opravdu nejlepší zpùsob, jak pøemoci samotu, když èlovìk
musí žít s cizími lidmi, které si nevybral a nechtìl?
Vím
dobøe, jak se žije v ústavu. Stává se, že si chceš odpoèinout,
ale nemùžeš, protože ti vadí hluk druhých, kašlání,
zvyky odlišné od tvých. Øíká se, že ve stáøí èlovìk
pøehání. Ale to pøece není pøehánìní pøedstavit si, že
když si chceš èíst, nìkdo jiný chce zhasnout svìtlo, nebo
když se chceš dívat na nìjaký poøad, druzí se chtìjí dívat
na nìco jiného, nebo v jinou dobu. V ústavu se i nejbanálnìjší
problémy stávají tìžké: dostat každý den noviny, hned
nechat zpravit brýle, když se rozbijí, koupit si vìci, které
potøebuješ, když nemùžeš jít ven. Èasto se stane, že ti
po vyprání dají prádlo nìkoho jiného, takže nemùžeš mít
nic vlastního. Ale co je nejhorší - pøipustme, že jídlo je
obstojné - je, že èlovìk nemùže skoro nic rozhodnout sám:
kdy vstát, kdy si lehnout, kdy rozsvítit, nebo zhasnout, kdy a
co jíst. A pak, když je èlovìk starý (a víc se stydí,
protože se cítí ménì hezký, než døív), je nucen mít všechno
spoleèné: nemoc, tìlesnou slabost, bolest, bez jakéhokoli
soukromí a jakéhokoli zohlednìní, že se stydíš pøed druhými.
Nìkteøí øíkají, že v ústavu "máš všechno a nemusíš
se o nic starat". Ale to není pravda. Èlovìk nemá všechno
a být v ústavu není jediný zpùsob, jak nepøekážet svým
nejbližším. Alternativou by bylo: moci zùstat doma s trochou
pomoci a když èlovìk onemocní, aby mohl pomoc dostat ve
vlastním bytì tak dlouho, jak bude tøeba. Tyhle služby už
existují, ale spíš na papíøe, než ve skuteènosti. Každý
správní úøad by mìl zaruèovat asistenci. Je nás skuteènì
hodnì, kteøí bychom mohli zùstat doma tøeba i s malou pomocí
(malé nákupy, placení úètù, trochu úklidu atd.), nebo s
domácí zdravotní péèí (rehabilitace, lékaø, zdravotní
sestra), jak ji pøedpokládá italský zákon.
Není
pravda, že tohle všechno je pøíliš nákladné. Tyto služby
stojí tøikrát èi ètyøikrát ménì, než moje eventuelní
umístìní do LDN nebo do domova dùchodcù.
Slyšela
jsem v televizi, že v Itálii bylo vynaloženo tisíce a tisíce
miliard lir na postavení nových ústavù, dohromady se 140 000
lùžky. Kdybych bydlela v nìjaké chatrèi, i by mì to potìšilo.
Ale já mám byt a postel, svou postel už mám, není tøeba
stavìt nové kuchynì, aby se pro mì pøipravil obìd, mùžete
klidnì použít tu moji. Nepotøebuji, abyste mi stavìli novou
velkou halu, kde se mùžu dívat na televizi, já mám televizi
ve svém pokoji. Moje koupelna i záchod ještì dobøe fungují.
Mùj byt potøebuje nanejvýš pøipevnit na zdi nìjaká madla
a držáky: stálo by vás to mnohem ménì.
To,
co si pøeji pro svou budoucnost, je svoboda moci si vybrat,
jestli prožít své poslední roky doma, nebo v ústavu. Dneska
tuto svobodu nemám. Získat domácí asistenci je velmi tìžké,
skoro nemožné: poptávka je velká a služby jsou ještì pøíliš
úzce zamìøené. Ale kdyby se tato domácí asistence více
rozvinula a byla by tu pro všechny, kteøí jí potøebují,
mohli byste taky stavìt ménì drahých míst v ústavech. A
nemocnice by byly ménì pøeplnìné.
Proto,
i když už nejsem mladá, chci ještì nechat zaznít svému
hlasu a øíci, že nechci jít do ústavu a že to nikomu nepøeji.
Pomozte mi a všem starým lidem zùstat doma a zemøít doma.
Možná budu žít déle, urèitì budu žít lépe.
Maria |
