|
Hnutí „Ať žijí staří lidé“ se zrodilo 18. října 1998 na počátku Mezinárodního roku starých lidí vyhlášeném OSN. Je to sdružení starých lidí, kteří se nejen v duchu Komunity Sant‘Egidio rozhodli dát svou energii do služeb míru a solidarity. Jsou to lidé, kteří jsou hrdí na svůj věk. Na jedné straně respektují radostným způsobem hranice, které s sebou přináší věk, ale na druhé straně jsou zároveň přesvědčeni o bohatství, které v sobě věk skrývá. Hnutí, které se okamžitě rozšířilo do Evropy i na jiné kontinenty, má již více než 10 000 členů.
Staří lidé, kterých je hodně a jejichž počet v každé části světa stále vzrůstá, mají hodně lidské energie, duchovnosti a kultury, které mohou dát do služby všem. Z tohoto vědomí se zrodil nový pocit zodpovědnosti, který činí každého starého člověka v prvé řadě protagonistou tohoto hnutí.
Dlouhověkost je znakem moderní civilizace a je také příležitostí k mnohým věcem. Kdo je dnes starý, krom užívání si dlouhého života, má čas učit, má zkušenost a energii, které může věnovat ostatním. Staří lidé mohou pomoci vytvořit lidštější společnost.
Hnutí říká, že staří lidé nejsou uzavřeni pod tíhou svých let, ale že mají ještě mnohé co říci a mnohé co udělat.
A nakonec je hnutí návrhem pro mnohé staré i ne tak staré lidi, kteří chápou vyšší věk jako příležitost se nově angažovat. Tak mohou překonat především rezignaci a myšlenku, že již nejsou potřební. Ve vyšším věku člověk často disponuje větším množství času, který může přinést hojné a neočekávané plody člověku samému i ostatním, pokud dá svůj čas velkoryse k dispozici. Před několika lety např. začala díky iniciativě několika starých lidí kampaň "Dopis Marie: nejít ve stáří do domova důchodců, ale zůstat ve vlastním domě", kteří uvažovali jak řešit konkrétní problémy, které s sebou přináší vysoký věk. Do této iniciativy se zapojily tisíce starých lidí a i nadále nachází souhlas a přívržence.
Stáří má své ctnosti stejně jako každá jiná část života, které je třeba rozeznat, dát jim dozrát a předávat je dále. Hodnoty citlivosti, morálnosti a religiozity žité starými lidmi jsou neuvěřitelným pramenem pro rovnováhu naší společnosti, rodin a jednotlivých lidí. Právě starý člověk může ve společnosti ovládané spěchem, aktivitou a nezřídka neurózami, dobře vyjádřit nadřazenost slova „být“ nad „mít“ a „dělat“. V životě, ve kterém se často zapomíná na základní otázky povolání, důstojnosti a úděl člověka, se představuje třetí věk jako čas meditace a vnitřní čistoty.
Starý člověk může ve společnosti, která je příliš určována trhem, znovu obrátit její pozornost na vděčnost, obětavost, společenství, pohostinnost a respekt pro slabší. Také jejich paměť je hodnotou nejen jejich osobní, ale hodnotou pro celou společnost. Znalost zla, např. hrůz války, je pokladem pro všechny, především pro ty, kteří málem považují válku za zábavnou hru. Starý člověk, který využívá čas k tomu, aby pomáhal ostatním, dělá službu i sám sobě stávajíc se předmětem pravého života. Tak potírá rozšířené klišé o starém opuštěném člověku plném slz.
|
